Na začátku prvního velikonočního setkání v neděli 23. dubna 2017 jsme zazpívali sekvenci Velikonoční oběti (Kancionál 406).

 

Co je cílem duchovního života?

  • Cílem našeho duchovního života je dovolit Duchu Svatému, aby jednal v našem životě.
  • Usilujeme, abychom jednou spolu se svatým Pavlem mohli říct: „Nežiji já, ale žije ve mně Kristus.“ (Gal 2,20)

Ale jak se pozná, že žiji s Bohem?

  • Důkazem je čistá víra, dobrý a ctnostný život, neporušené mravy.
  • Stručně řečeno: obyčejný život, a NE mimořádné projevy.

 

Omyly v chápání duchovního života

Duchovní život má několik dimenzí. Je třeba dbát přiměřeným způsobem o každou z nich, ale zároveň je jednostranně nepřeceňovat, abychom neupadli do následujících omylů:

materialismus – jsme lidé duchovní i tělesní. Materialismus ale přeceňuje hmotu – to, čeho se dá dotknout – na úkor duchovního.

psychologismus – vede k přeceňování psychologie. Zpovědnice a psychologická poradna není totéž, oboje má své místo.

racionalismus – je důležité být vzdělán ve víře, ale to samotné nestačí.

voluntarismus – lidské vůle je silná, ale nesvede všechno. „Bez Božího požehnání marné lidské namáhání.“

moralismus – úzkostlivé plnění všech povinností může vést ke ztrátě smyslu ze zřetele

sentimentalismus – přecitlivělost. Jestli žijeme duchovně, se nepozná podle toho, jestli z toho máme dobrý pocit.

upřílišněný spiritualismus – duchovní život nemůžeme žít na úkor našich povinností. Když maminka půjde každý den na dvě hodiny do kostela a nebude mít kdo se starat o její malé děti, není něco v pořádku.

kvietismus – vyhledává jen duchovní prožitek.

jednostranný křesťanský sociologismus – v němž se služba druhým dostává nade vše.

 

Milost

Každý z nás je povolán ke svatosti!

Na této cestě jsme vybaveni Boží milostí. Podle Katechismu katolické církve, čl. 1997:

Milost je účast na životě Božím; uvádí nás do vnitřní důvěrnosti života Nejsvětější Trojice. Křesťan se křtem podílí na milosti Krista, který je hlavou svého těla. Jako „adoptivní syn“ může nyní ve spojení s jednorozeným Synem nazývat Boha „Otcem“. Dostává život Ducha, který do něj vdechuje lásku a vytváří církev.

Existuje celkem šest základních pravd víry:

  1. Bůh je jeden.
  2. Bůh je nejvýš spravedlivý.
  3. Jsou tři božské osoby: Otec, Syn a Duch Svatý.
  4. Bůh Syn se stal člověkem, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil a navěky spasil.
  5. Lidská duše je nesmrtelná.
  6. Milosti Boží je k spasení nevyhnutelně potřeba.

Milost posvěcující značí stav přátelství s Bohem. Sv. Jana z Arku prosila: „Jestli jsem v milosti posvěcující, ať mě v ní Pán uchová, jestli v ní nejsem, ať mě do ní Pán uvede.“

Milost pomáhající nám pomáhá zůstat v milosti posvěcující nebo se do ní vrátit.

 

Ďábelské lsti

Ďábel je zlý duch, který se vzepřel Bohu. Tedy není Bůh. Snaží se v nás zničit milost, navnadit nás ke konání hříchů.

Tváří se nejprve jako svůdníkPojď, udělej to. Vždyť se nikdo nic nedozví. Nikomu to neříkej...

A když podlehneme, křičí jak histerická ženaKoukej, jaká jsi nula! To, cos udělal, ti Bůh nikdy neodpustí. Nezasloužíš si to…

Ďábel vyhrožuje, vysmívá se, smlouvá. Útočí na nejslabší místo… I dobré myšlenky – ale ve špatnou dobu – mohou být od Zlého.

Ale Písmo nás vybízí: „Proti ďáblu se vzepřete a uteče od vás.“ (Jak 4,7)

 

Jsem v hříchu a prožívám útěchu? -> Pak mě Zlý chce utvrdit ve hříchu.

Jsem v hříchu a zažívám neútěchu? -> To mě Bůh chce vrátit na správnou cestu.

Nejsme v hříchu, ale prožívám útěchu? -> Bohu díky za to.

Nejsem v hříchu a zažívám neútěchu? -> Pak se může jednat o intriky od Zlého, který mě chce odvrátit od života s Pánem. / Anebo se jedná o zkoušku – lekci pokory, zda mi jde o Boha, anebo jen o pocity? To, že mi nechutná, neznamená, že nebudu jíst!

 

O ďábelských nástrahách čtivě pojednává knihy C. S. Lewise – Rady zkušeného ďábla. Pár vysvětlivek na úvod: Tasemník a Zmarchrob jsou ďáblové, Nepřítel je Bůh, pacient člověk.

Můj drahý Tasemníku,

uvažoval jsem o tvém návrhu, jak hodláš vést svého pacienta v četbě a zajišťovat, aby se často scházel se svým materialistickým přítelem. Ale nejsi trochu naivní? Vážně si myslíš, že ho z Nepřítelova (Božího) sevření dostaneš pomocí argumentů? S argumenty je ta potíž, že přenáší celý zápas na Nepřítelovu půdu. Tím, že svého pacienta přesvědčuješ, probouzíš jeho rozum, a když se rozum probouzí, nikdy nevíš, jak to skončí. Raději se postarej o to, aby příliš nepřemýšlel a nabídni mu hromadu smyslových zážitků. „Skutečný život“ to je to, co ho musí zajímat především.

Nezapomeň, že na rozdíl od tebe není pouhý duch. Protože jsi nikdy nebyl člověkem (na rozdíl od našeho Nepřítele, který v tom má odpornou výhodu!), neuvědomuješ si, jak ho zotročuje tlak obyčejných věcí. Míval jsem jednoho pacienta – spolehlivého ateistu – který rád chodíval do Britského muzea. Jednou jsem si všiml, že v myšlenkách zamířil nesprávným směrem a Nepřítel mu samozřejmě hned stál po boku! Už jsem v duchu viděl, jak se mých dvacet let práce začíná hroutit. Kdybych ztratil hlavu a začal argumentovat, prohrál bych! Ale takový hlupák jsem nebyl. Já jsem zaútočil na tu část svého člověka, kterou jsem ovládal nejlépe a navrhl jsem mu, že je právě čas jít na oběd. Jen co vyšel z budovy, přistrčil jsem k němu kamelota s poledními novinami a v okamžiku na všechno zapomněl. Teď už je v bezpečí v domě Našeho Otce (satana).

Už to chápeš? Díky vývoji, který jsme zahájili před několika sty lety, oni už téměř nedokážou věřit něčemu nezvyklému. Už nevěří ani na nás, a to je naše velká výhoda. Stále jim musíme opakovat, že všechno je všední. Musíme dávat pozor, aby neunikli z toho neocenitelného skutečného a všedního života. Hlavně se nesnaž chránit ho před křesťanstvím pomocí vědy! Mohl by začít přemýšlet! Úplně nejlepší by bylo, kdyby se vůbec nevzdělával, ale přitom si myslel, že všemu rozumí a že všechno, co ví, je výsledkem moderního bádání.

Tvůj přítel Zmarchrob

 

Boj proti pokušení

Pokušení probíhá v pěti krocích:

  1. myšlenka
  2. dialog
  3. boj
  4. souhlas
  5. vášeň

Až když dáme souhlas, jedná se o hřích. Samotná myšlenka hříchem ještě není. Nedokážeme ovlivnit, zda nás i při nejvznešenějších činech nenapadnou ty nejhloupější myšlenky.

Ke zpytování svědomí můžeme využívat nejen zpovědní zrcadla, ale třeba se ptát, jak jsem prožíval svůj vztah k Bohu, k bližním a k sobě. Nebo můžeme svůj život porovnat se vhodným biblickým textem.

Neexistuje hřích, který by Bůh neodpustil, když my budeme chtít.

Neexistuje soukromé zlo.

Všichni jsme hříšníci, ale málokdo je ochoten si to přiznat.

Zázrakem je prohlédnutí, že jsem hříšník, ale zároveň milované Boží dítě.

Jestliže si nic nedělám z lehkých hříchů, jsem na cestě k těžkému hříchu.

 

Pokání

Na cestě k nápravě činíme pokání, a to nejen v podobě „nařízené“ modlitby po svátosti smíření. Svatý Jan Křtitel nás vybízí: „Připravte cestu Pánu.“ (Lk 3,4)

Zlo usilujeme napravovat dobrem. Mé smíření totiž není jen má věc.

 

Příští setkání

Příště se sejdeme už za týden v neděli 30. dubna 2017.