P. Filip Maria Antonín Stajner

Mnozí farníci možná ani netuší, že v Poděbradech žije ještě jeden kněz. Představ se nám prosím.

Ani se nedivím, že o mně leckteří poděbradští farníci nevědí. Za 15 let svého života ve zdejším městě jsem do kostela (nepočítám-li jednu mši sv. na Libici) vůbec nevkročil! Od října 2002 (to mi bylo 38 let) bydlím v jednom řadovém domě na Žižkově. Důvodem mého stěhování z plzeňského kláštera dominikánů byla skutečnost, že v Plzni, kde jsem kdysi strávil dětství, se nenašel nikdo, kdo by o mě mohl a chtěl pečovat, když se moje nemoc prudce zhoršovala. Od jara 2000 totiž trpím amyotrofickou laterální sklerózou (ALS) a byl mi předpovídán rychlý průběh, tzn. brzká smrt.

Do té doby jsem několik měsíců pobýval v kněžském domově v Českých Budějovicích, protože mým posledním působištěm byl Římov, poměrně známé mariánské poutní místo v jižních Čechách se slavnou venkovní křížovou cestou o 25 zastaveních se sochami v životní velikosti. V této farnosti jsem jako zdravý sloužil pouze 10 měsíců. Předtím jsem po kněžském svěcení v roce 1991 prožil 5 semestrů jako postgraduální student v USA. Poté jsem působil v Brně, Ústí nad Labem, na Hoješíně u sester františkánek, v Jablonném v Podještědí, v Mladé Boleslavi a krátkou dobu jsem strávil i v malé řeholní komunitě na Sicílii. Můj život nebyl klidný ani v semináři. Po třech semestrech jsem byl vyloučen, protože jsem „znevážil“ povinnou oslavu výročí ruské komunistické revoluce v roce 1917. Studoval jsem pak tajně, na jáhna jsem byl vysvěcen v NDR v Lipsku v zamčeném kostele. Po změně politických poměrů a jsem dokončil studia v Olomouci. Vzpomínek by bylo mnoho, třeba jak jsem v 18 letech utíkal na Západ, ale to by vyšlo na celou knihu.

Od pěti let jsem pomýšlel na kněžství a nakonec jsem se jím přes různé peripetie stal. Ale do plného smyslu toho povolání teprve postupně dorůstám. Stále se učím, jak co nejvíc prospět sobě a druhým, a to trvale. Od dětství mě trápí, co je láska, když podle Pána Ježíše je nejdůležitější milovat Boha z celého srdce a ze všech sil a bližního jako sebe. Jak se obojí vlastně dělá?

U každé ctnosti lze totiž chybovat jejím nedostatkem, nebo nemoudrým přeháněním. I když mírou lásky je milovat bez míry, jak jsme se učili v morální teologii, je otázka, zda místo bližního nemiluji rafinovaně sám sebe nebo zda za lásku k Bohu neschovávám neposlušnost vůči Jeho přikázáním. Nebo zda bližní nemiluji tzv. opičí láskou, což je karikatura lásky, např. rodičů k dětem. Atd. atd.

Již několik let ležíš upoután na lůžko. Jak se dá najít v této situaci smysl života?

První myšlenka, která mne napadla po zjištění diagnózy, byla „Koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje.“ A taky jsem si hned vybavil, jak jsem krátce před onemocněním naléhavě prosil Pána, abych si směl odpykat očistec už zde na zemi. Asi po dvou letech se mi ALS začala „zajídat“ a prosil jsem opakovaně sám i s druhými za své uzdravení. Na podzim 2003 došlo na přímluvu kard. Berana k náhlému a výraznému zlepšení, ovšem jen dočasnému. Utrpením se pozvolna pročišťuji, vnímám, jak mi dobrý Bůh bere úplně všechno pozemské, na čem bych mohl ulpět. Zřetelněji si uvědomuji, že tady na zemi jsme jen cizinci a přistěhovalci, majíce svou vlast v nebi, a přitom nechceme být svlečeni za svého pozemského těla, jen přioděni nesmrtelností.

To, že trpí věřící a dokonce kněz, není samospasitelné. I mě se zmocňovala jakási apatie a duchovní ochablost, přestože jsem se dál modlil a vedl duchovní rozhovory a později i znovu překládal duchovní literaturu a diktoval kázání. Teprve kauza Aničky Tomanové, putování srdce sv. Faráře arského, návštěva biskupa Athanasia Schneidera, vstup do Mariiny legie a další události mě „nakoply“ k větší horlivosti a prvotní lásce. Uvědomuji si, že víru a lásku k Bohu i druhým je nutno denně obnovovat a rozvíjet i v utrpení. Ani pro mě není pokrok v duchovním životě automatický a mám zkušenost, kterou jeden autor vyjádřil slovy: „Kdo nepostupuje, ustupuje.“

Co ti nejvíce leží na srdci?

Na srdci mi leží Církev, vždyť Jí jsem zasvětil svůj život. Ne abstraktně, ale velmi konkrétně v jednotlivých lidech mně nějak svěřených a také v různých událostech ať místních, nebo i světových. Doléhá na mne kříž nesčetných těžkostí všeho druhu, vlažnost nebo popletenost některých kněží, odpad tolika mladých od víry, neúcta vůči Pánu Ježíši v Nejsvětější Svátosti po vzoru protestantů, kteří žádnou Eucharistii nemají, proto klidně symbol chleba berou do ruky. Ale my máme skutečného Boha Ježíše fyzicky, byť skrytě, přítomného ve svaté Hostii! Kdybychom Ho viděli na vlastní oči v božské slávě, kdo by Mu nepadl k nohám? Proč tedy mnohdy tak málo klečíme při mši sv. nebo Ho někdo dokonce přijímá na ruku jako běžné jídlo a ani se nestará o padající úlomky?

Ale chápu, že Pánu Ježíši záleží na Jeho Snoubence Církvi neskonale víc než mně a tak jen prosím, aby mi dal své Srdce. Aby všichni poznávali Jeho lásku skrze nás kněze.

 

Související článek: … a jeho obětavá ošetřovatelka