Žil v 10. století. Narodil se v Čechách někdy v letech 951 – 956 knížeti Slavníkovi a jeho manželce Střezislavě na hradě v Libici nad Cidlinou. Byl to krásný a silný chlapec a měl se stát nástupcem svého otce nebo mít nějakou významnou světskou funkci. Brzy však onemocněl na smrt. Rodiče ho položili na oltář Panny Marie a když se uzdravil, otec na znamení vděčnosti slíbil vychovat Vojtěcha pro stav duchovní. Asi po deseti letech na Vojtěcha silně zapůsobilo setkání se svatým Adalbertem, který mu vypravoval, jaké útrapy zažil na své misionářské cestě v Rusku. Sv. Adalbert se stal arcibiskupem v Magdeburku (Děvíně) a Vojtěch tam shodou okolností začal navštěvovat vyšší školu, protože v Praze ještě žádné vyšší školy nebyly. Sv. Adalbert nad ním v Magdeburku otcovsky bděl. Vojtěch se sice mimo výuku věnoval normálním chlapeckým hrám a světským radovánkám, ale připravoval se k biřmování a při něm přijal podle arcibiskupa jméno Adalbert. Po návratu do Čech byl biskupem Dětmarem vysvěcen na podjáhna. Dětmar zanedlouho smrtelně onemocněl a Vojtěchem hluboce otřásla poslední slova umírajícího, když si vyčítal, že mlčel k hříchům svěřeného lidu. Od té doby vedl Vojtěch odříkavý život. Bylo mu sice jen 30 let, ale duchovenstvo i česká knížata ho zvolila biskupem. Přijal, ač nerad. Ze toho, co mu příslušelo jako biskupovi, si nechával jen čtvrtinu, zbytek použil pro chudé a pro církev. Jeho štědrost byla známa – když jednou potkal vdovu s dětmi a neměl zrovna u sebe peníze, řekl jí, ať přijde další den. Pak si ale uvědomil, že zítra již nemusí být mezi živými, proto se vrátil a dal jí svůj plášť.

Ve svém úřadě viděl Vojtěch, že měl Dětmar pravdu a že mezi lidem, ač většinou křesťanským, se rozmáhají velké hříchy, například mnohoženství u šlechty, sňatky mezi blízkými příbuznými, krevní msta, trhy v neděli a ve svátek, křesťanští zajatci se prodávali židům a přetrvávaly jiné pohanské zvyky. Vojtěch proti tomu ze všech sil bojoval, ale neměl téměř žádné úspěchy. V roce 989 se vydal se svým bratrem Radimem do Říma k papeži Janovi XV., aby ho poprosil o radu. Papež mu řekl : „Synu, nejsi-li schopen vést svůj lid, jdi do ústraní a snaž se zachránit sám sebe.“ Vojtěch proto chtěl putovat do Jeruzaléma. Císařovna Teofano, matka císaře Oty III. dala Vojtěchovi na cestu tolik zlata, kolik Radim unesl. Vojtěch ale chtěl do Svaté země putovat jako prostý poutník, proto zlato ještě v noci rozdal chudým. Cestou se zastavil v benediktinském klášteře Monte Cassinu, kde mu peregrinské „toulání“ rozmluvili a Vojtěch u nich zůstal. Tento klášter však byl už několik let v kritické situaci a byla tu dost uvolněná řeholní kázeň. Mniši se porůznu usazovali na klášterních statcích, zakládali tam kostely a žili téměř světským životem. Chtěli využít toho, že je Vojtěch vysvěceným biskupem, aby jim tyto nové kostely světil. Vojtěch se obrátil pro radu k opatovi sv. Nilovi Rossanskému, přívrženci clunyjské reformy, a ten mu poradil, aby vstoupil do kláštera P. Marie, sv. Bonifáce a sv.Alexia na římském Aventinu. Zde byly drsné a tvrdé podmínky, ale takový život odpovídal Vojtěchovým ideálům.

Mezitím zemřel přímo u oltáře Vojtěchův nástupce Falkold a na naléhání mohučského metropolity Sv. Willigise někteří Čechové napsali Vojtěchovi list a prosili ho, ať se vrátí, že oni se napraví. Papež mu to povolil, ale jen s podmínkou, že pokud by Vojtěcha Čechové opět neposlouchali, má od nich odejít. Na zpáteční cestě se Vojtěch setkal s budoucím císařem Otou III. a oba si jako velcí nadšenci dobře rozuměli. Bohužel hned při vstupu do vlasti uviděl Vojtěch v jednom podhradí (zřejmě to bylo ve Starém Plzenci) čilý ruch na tržišti i když byla neděle. Viděl, že bude muset boj proti nešvarům začít znovu. Do Prahy vstoupil bos a v kajícnickém rouše. Byl radostně uvítán a všichni, v čele s knížetem, mu slibovali poslušnost.

V roce 993 založil v Břevnově benediktinský klášter a usadil zde 12 mnichů, kteří ho doprovázeli z Aventina. V tomto klášteře prý Vojtěch složil píseň „Hospodine, pomiluj ny !“. Prý se vydal na apoštolskou cestu na Moravu, Slovensko a do Uher. Navštívil také Krakov. Po návratu do Prahy našel dva velké rody, Slavníkovce a Vršovce, rozhádané. Manželka jednoho vršovce byla nařčena z cizoložství a podle pohanského práva měla být sťata vlastním manželem. Schovala se do chrámu na pražském hradě a hledala tam útočiště. Vojtěch ji nevydal, ale žádal, aby byla postavena před soud a konala pokání. Vršovci však porušili právo útočištné, ženu odtrhli od oltáře, vyvlekli ji ven a tam sťali mečem. Biskup Vojtěch je za to vyobcoval z církve, čímž nepřátelství ještě přiostřil. Podruhé se proto vzdal svého úřadu a odebral se do Říma. Vojtěch chtěl jít hlásat evangelium pohanům a žádal o povolení papeže. Papež Řehoř V. mu to nejprve nechtěl dovolit a vyhrožoval mu kvůli tomu klatbou, ale nakonec souhlasil, že může jít, pokud ho Čechové znovu neuposlechnou.. Vojtěch se odhodlal znovu vrátit, ale na zpáteční cestě z Říma se dozvěděl,že Vršovci zavraždili čtyři jeho bratry (podle Dalimilovy kroniky prý měl Vojtěch dar bilokace a zjevil se na jejich pohřbu) a proto se uchýlil do Polska. Vyslal do Čech poselstvo zeptat se, jestli má opět převzít svůj úřad. Čechové mu však vzkázali, že už ho za biskupa nechtějí. Tak se Vojtěch rozhodl jít jako misionář k pohanským Prusům. Roku 997 se s Radimem a Benediktem vydal na cestu. Hned, jak přistál u břehu blízko dnešního Hamburku, ho jeden z místních lidí hněvivě udeřil mezi lopatky veslem a vyhrožoval, že pokud rychle neodejdou, budou mučeni a usmrceni. Vojtěch se svými druhy došel až do jedné větší osady a tam řekl starostovi „Jsem Slovan Vojtěch, mnich a byl jsem dříve biskupem. Přicházím k vám, abyste opustili modly a poznali pravého Boha.“ Prusové mu opět vyhrožovali zabitím a odvezli ho na lodi k místu, kde je nyní Pilava. Když byl Radim hladový, odešel Vojtěch do lesa a přinesl houby a sladké byliny. Pak sloužil mši a chtěl v blízkém městě kázat evangelium. Sotva ho lidé spatřili, házeli po něm kamení. Vojtěch se vrátil a šel do lesa zvaného Romovské pole, který byl pro Prusy posvátným místem. To však Vojtěch nevěděl. Pohanský kněz Sikk s několika ozbrojenými Prusy Vojtěcha v lese přepadl a oštěpem probodl jeho hruď. Ostatní se přidali a bodali umírajícího Vojtěcha, až se z ran valila krev. Vojtěch rozepjal ruce a modlil se za vrahy, když padal mrtev k zemi. Prusové mu ještě usekli hlavu a nabodli na kůl. Radima a Benedikta zajali, ale později propustili. Stalo se to 23. 4. 997 u nynějšího města Fischhausen. Radim odešel po svém propuštění k Boleslavovi Chrabrému a ten vykoupil Vojtěchovo tělo stejnou váhou zlata a postaral se o jeho přenesení nejprve do Třemešné a pak do Hnězdna. Roku 1039 bylo Vojtěchovo tělo přeneseno do Prahy.

 

Je patronem: Čech, Polska, Pruska.

Atributy: veslo, oštěp, kopí nebo svazek šípů. Někdy orel, který podle pověsti hlídal Vojtěchovo bezhlavé tělo. Vojtěch je zobrazován jako biskup s mitrou, berlou a knihou, někdy společně s Prokopem nebo jak vyprošuje na Zelené Hoře české zemi déšť.

(převzato z http://www.abcsvatych.com/rozdeleni/cestisvati.htm#vojtech)